ROZLOUČENÍ
Když jsme byli malí, všichni se nás ptali, čím chceme být, až vyrosteme. Většinou jsme odpověděli, že se chceme stát princeznou nebo kosmonautem. Chtěli jsme být dospělí, chtěli jsme být ti velký deváťáci, kteří chodí po chodbách a straší malé prvňáčky. A teď je to tady. My se máme po neuvěřitelných devíti letech rozdělit a říct si svoje poslední ahoj.
Když jsme byli malí, všichni se nás ptali, čím chceme být, až vyrosteme. Většinou jsme odpověděli, že se chceme stát princeznou nebo kosmonautem. Chtěli jsme být dospělí, chtěli jsme být ti velký deváťáci, kteří chodí po chodbách a straší malé prvňáčky. A teď je to tady. My se máme po neuvěřitelných devíti letech rozdělit a říct si svoje poslední ahoj.
Už je to tak dlouhá doba, co jsme poprvé vstoupili do školních dveří, zasedli jsme do školních lavic a ze svého spolusedícího jsme si udělali nejlepšího kamaráda. Ve škole jsme strávili hodně času, častokrát čas plný nechuti, únavy a otrávení, ale hlavně dny, kdy jsme si náš společně strávený čas strašně užili. Dny plné smíchu, radosti a přátelství. V 5. třídě jsme museli říct sbohem nejen starým spolužákům, ale hlavně přátelům a přivítat novou partu neznámých lidí. Ze začátku jsme se všichni báli, ale po nějaké době jsme si k sobě našli cestu a utvořili partu skvělých lidí. Postupem času se z nás stal úžasný kolektiv. Vždycky jsme spolu vycházeli dobře, navzájem si pomáhali a během těch let jsme se hodně nasmáli. Řekla bych, že čím jsme starší, tím více si rozumíme, a proto je škoda, že se teď musíme rozdělit.
V průběhu 8. třídy přišel kovid a naše normální životy se změnily a my spolu komunikovali jen přes obrazovky počítače. Nějak jsme to přežili, i když jsme z počítače většinou slyšeli jen odpovědi nevim a nebo se daný člověk vůbec neozval. Nejčastější výmluvy, že nám nefunguje internet, mikrofon nebo kamera se pro nás časem staly každodenní rutinou. A pak přišla naše smrt, přijímačky na střešní školy. Od každého spousta otázek, čím chceme být, ale najít odpověď bylo už o něco složitější. Spousty testů, příkladů, přemlouvání se k učení a spousta stavů, že už to vzdáme a vykašleme se na to. A najednou prásk, bylo po všem. Teď tu všichni sedíme, jsme přijatí na střední školy, přemýšlíme, jak bude vypadat naše budoucnost a vůbec nevíme, jak to všechno mohlo tak rychle utéct.
Naše cesty se sice rozdělí, ale spousty zážitků a vzpomínek s námi zůstanou navždy. Chtěli bychom poděkovat všem učitelům za to, že nás provázeli od první třídy, od písmenka A až po lomené výrazy. Chtěli bychom poděkovat kuchařkám, uklízečkám, ředitelce a panu školníkovi, bez kterých by naše škola nebyla taková, jaká je. A na závěr chceme poděkovat hlavně našim spolužákům, se kterými bude velmi těžké se rozloučit a budou nám moc chybět. Ovšem určitě se nevidíme naposled a budeme se pravidelně vídat. Děkujeme za nejlepší třídu, kterou jsem mohli mít.
Za třídu 9.B.